láskyplná | Mám Tě rád, sestřičko

Krásné ráno, stále ještě z Afriky, přejeme všem, co se zatoulali do naší knihovničky 🙂 . Dnešní článek zakončuje sérii nejkrásnějších knih od autorky A.Desbordes. Tyhle knížky už nikdy nedám z ruky a holkám před spaním je čtu úplně nejraději ze všech knih, co doma máme 🙂 . A co ony na to? Milují je, protože je vždy přečteme úplně celé a to jim příjde konečně dost 😀 .

Astrid Desbordes: Mám Tě rád, sestřičko

Trio knih od milé Astrid je láskyplné a dohromady představuje kompletní a šťastnou rodinu. Kniha Mám Tě ráda je vyprávění vztahu mezi maminkou a dítětem, druhý díl Co mi řekl táta zahrne do tohohle vztahu i tatínka a dnešní knížka Mám Tě rád, sestřičko vás dojme, obzvlášť máte-li už dětí doma víc 🙂 .

Knížka začíná úplným počátkem, takže v ní začneme oznámením o budoucím sourozenci…

…chlapeček bude pozorovat, jak mamince postupně roste pupík a vtipně nám ukáže i pohled dítěte, který si abstraktní sestřičku nedovede představit, když ji před sebou zrovna nemá 🙂 .

Brzy budeme čtyři

Holkám jsem knížku koupila až v době, kdy už se u nás žádný pupík nekonal, takže si to vesele vynahrazují v metru i tramvaji nebo kdykoli narazíme na tu „tlustou“ paní odvedle 😀 .

Že máte první dvě knihy a tahle vás snad dojme míň? Omyl 😀 . Jsem schopná u ní ronit slzy úplně stejně jako u předešlých dvou. I Nelince jsme vysvětlovali o miminku v bříšku a pamatuju si úplně živě na debatu, jak asi taková Julinka bude vypadat, až bude s námi 🙂 .

A pak to přišlo. Do rodiny se narodila malá sestřička a už nic není tak, jak bylo, když byl jedináček jedináčkem 🙂 .

Strašně moc se mi líbí, že jsou v knížce zastoupené i ty „těžší“ chvíle starších sourozenců, protože mně osobně na tyhle myšlěnky tehdy nezbyl nějak čas. Nenapadly mě.  Julinka byla sice miminko moc hodné, ale stejně zabírala čas, který dřív patřil Nelince.

Stejně ale, jako ten starší „exjedináček“, Neli věděla a ujišťovali jsme jí, že s příchodem Julinky se její místo u nás nezmenšuje, že i když toho času budeme mít na sebe o kus míň, využijeme ten zbylý daleko intenzivněji.

Dnes už vím, že sourozenec je to nejvíc, co mohla Nelinka dostat. Že i od o dva roky menšího miminka se postupně má co naučit a dnes bych neudělala jinak ani „krok“ 🙂 .

Moc se mi líbí, že roste

„Na sestřičce se mi líbí, že roste.“ To je pravda 🙂 . I Nelča měla radost z každého pokroku, který Julinka v prvním roce dělala. Horší to začalo být ve chvíli, kdy Julinka byla natolik daleko, že začala Nelče lézt do teritoria 😀 .

V tu chvíli to začalo. Jak první rok byl hlavně o péči a pozorování staršího sourozence, ten druhý rok Julinky se z nich postupně stala dvojice. Naprosto nerozlučitelná a plná fantazie, kterou jsme ani já, ani táta, nabídnout nemohli 🙂 . Začaly svět pohádek, příběhů a tvořily svůj prostor, který upevňoval jejich vztah 🙂 .

Parťák do hry, parťák do života

A je to tak. Já sama mám bratra, se kterým jsme se řezali asi celé naše dětství, ale jak začalo léto a prázdniny, spolužáci se rozletěli na dovolené a my si zbyly pro sebe, žádný jiný měsíc mu nemohl konkurovat. Mít sourozence totiž znemená, už nikdy nebýt sám 🙂 .

Tahle fáze je momentálně u nás a i když je mi občas smutno, že jsem na druhé koleji, jen pozorovatelem jejich vlastní hry, je to neskutečně dojemný, roztomilý a neuvěřitelný zároveň 🙂 .

Nelinka i Julča se umí pohádat, ale nikdy to netrvá dýl jak tři minuty. Poprat se naštěstí zatím neumí 😀 a jedna bez druhé ještě nikdy nebyla dýl jak jeden den.

A až jednou přijde trápení? Na ta malá tam pro sebe vždycky budou. A na ta větší? Tam moc doufám, že obě budou vědět, že na ta velká jsme tu pro ně zase my. Táta a máma 🙂 .

Když si dělají radost navzájem

Ty malé důkazy lásky a radosti, že se sourozenci mají, ty jsou vidět v témeř každé hře. Ať už je to u vysvětlování her, vymýšlení rolí nebo předstírání, že ji nemůžu najít, protože vím, jak strašnou radost jí to udělá 🙂 .

A až přijde krátká chvíle, kdy tady jedna pro druhou nebude, věřím, že si poradí. Pro nás bude prvním takovým mezníkem školka 🙁 . A já opravdu doufám, že v tu chvíli na sebe dokážou zapomenout a nadšeně si budou odpoledne líčit, co která zažila, s kým si hrála a kdo ji naučil co nového.

Nela v dubnu: Julinko, ve školce jsem se naučila co nesmíš říkat. Paní učitelka říkala, že PRDEL se neřiká 😀 .
Já: Neli, neučíš Julinku žádná ošklivá slova, že ne?
Nela: Ne, já jí právě řikám, co řikat nemá 😀 .

A tyhle války máme doma taky. Nejčastější je ta, kdo bude kde první. Kdo se smí a nesmí dívat z jejího okýnka v autě 😀  (moje nejoblíbenější 😀 ), kdo měl tuhle věc a kdo ji sebral, kdo bude hrát macechu a kdo Marušku… 😀 .

Kéž by nikdy nevyrostla

A když už si říkáte, jak je ta kniha úsměvně roztomilá, přijde postesknutí, který já si nad holkama řikám zatraceně často! Kéž by nikdy nevyrostly 🙂 . Jenže vždycky, když tohle řeknu nahlas, přijde náš táta s úsměvem, že by to přeci byla strašná škoda.

Nenaplnit jejich potenciál, nezjistit kam jejich cesta povede…jenže to je ten problém. Jemu nevadí být pozorovatel. Oni tátové jsou na tuhle roli totiž zvyklí mnohem víc a stát se pozorovatelem, je pro nás mámy kolikrát neskutečná dřina. Minimálně pro mě totiž bude 🙂 .

A tak je pořizujte! Ne knihy A.Desbordes (i když taky), ale sourozence 🙂 . Protože i když s nima je ta jízda divočejší, je to to nejkrásnější, co může být. Ony se mají, protože se mají!

A jestli máte dítko jedno a cítíte, že tohle prostě akorát, neberte prosím dnešní článek jako tvrzení, že jedno dítě je málo a bude nešťastné. To jen ze mě ještě nevyprchal ten tři roky starý poporodní hormon a tahle trojice knih mě prostě vždycky dostane!

Líbí se vám k nížky? Druhé dva díly najdete na blogu také 🙂 .

Mám Tě ráda – tady klik
Co mi řekl táta – tady klik

To je zase při pondělku doják 😀 . No tak já jdu předstírat, že mi do očí šplouchla slaná voda a děkuju všem, že jste se tu dnes otočili. Vím, že s knihou Mám Tě ráda je teď problém, protože není zrovna sehnatelná, ale moc věřím, že brzy zase bude 🙂 .