newborn jinak | Být mámou dětí tří

newborn jinak | Být mámou dětí tří

Poslední měsíc tady bylo prázdno. Sžívali jsme se a já se přiznám, že jsem moc myšlenek nechtěla pouštět mimo ten offline svět. Když se před téměř pěti lety narodila Julinka, bylo to mnohem jednodušší. Teď jsme měli Julču na vozíčku, doma děti tři a šestinedělí se mnou pořádně hnulo. O tom ale jindy 🙂 . Dnes bych vám totiž strašně ráda někoho představila!

Po devíti měsících. Vítej, překvapení naše!

Po dlouhých (a že pro mě to těhotenství je vždycky sakra dlouhý 😀 ) 9 měsících jsme se dozvěděli tu krásnou novinu. Do party se k nám rozhodla přidat třetí slečna, Violka 🙂 . Někdo by rád poznamenal “no, chudák táta”, ale nemusí.

Po tolika letech mezi náma ženskýma, už to s náma pěkně umí. Radost z další slečny tak byla bez špetky splínu a s radostnou poznámkou, že alespoň ví, že nechodím za sousedem, protože kluky neumí.

Naše holky jsou totiž všechny jako přes kopírák 😀 . (Ehm, to ho asi nenapadlo, že jen chodím stále za sousedem stejným 😀 ).

A teď už jich je víc než nás.

Violka, ta, která z táty krále udělala

Porod Violky se sice neobešel bez komplikací, i přesto ale děkuju všem z Thomayerovy nemocnice, že se o nás dobře starali. Kvůli vysokému tlaku už měla Violka naplánovaný porod na 15.1., ale protože naše holky svou hlavu mají, probudily mě kontrakce o jeden den dřív. Nastoupily hodně zhurta, rovnou po třech minutách, takže nebyl čas ani na zavolání hlídání pro holky. Jedeme všichni do porodnice.

Do tří hodin tu byla s námi tahle krásná lednová slečna s baťovskou váhou 3990 g. Tolik podobná svým sestřičkám, Nelince i Julče. Byla tu i má obrovská úleva, že i třetí těhotenství se podařilo udržet až do konce a jsme z něj venku obě dvě. Věděla jsem, že první týdny budou těžší, ale vše se to několikanásobně vrátí.

Samý vlas, velké hnátky, ouška chupatá a velký hlad

Nevím jestli je pravda, co se povídá, že z pálení žáhy vzejde vlasaté dítě. Tak jestli si někdo děláte statistiky, tak za nás třikrát ano 😀 . Všechna tři těhotenství jsem se krmila Rennie, které jediné zabraly (v noci vždy pod polštářem, k ránu zalepené ve vlasech, jak jsem s ním usla a nedocucala 😀 ).

Výsledkem byla tři úsměvně zarostlá miminka od hlavy až k patě (roztomilá chlupatá ouška jsou asi TOP) – ty dvě starší už je dnes nemají 😀 .

Radost, štěstí, úleva, bolest, slzy štěstí i vyčerpání

Violce byl na Valentýna přesně jeden měsíc a já teď po měsíci vidím tyhle první dny, jakoby to bylo včera. Radost, štěstí, úleva, bolest, slzy štěstí i vyčerpání. A zpětně mě mrzí, že takové momenty nemám na fotkách z narození holek. V posledních letech jsou hodně oblíbené fotky dětí zabalených v krásných dečkách, děti položené v košících a s krásnými čelenkami na těch maličkých hlavách. Vždy si u takové fotky řeknu jeee.

Mnohem víc je ale pro mě tohle. Každá fotka ve mně vyvolá jééé, i když ve vás jistě ne 🙂 . Ke každé fotce se ale přidá ještě vzpomínka a emoce.

Jestli vás ještě nějaké narození dětí čeká, neskutečně doporučuju pozvat si fotografa právě sem, do porodnice. Za námi přijela Veronika Kovačková photography na focení, které zabralo necelou hodinu 🙂 . Zůstala s námi i na setkání holek s Violkou a já nemusela lítat s mobilem či foťákem, abych nám udělala vzpomínky. Děkuju proto za tak krásné fotky, vybrala jsem si Tě zase dobře 🙂 .

Kdo máte blízko Žďár nad Sázavou, neváhejte. Focení s Verčou můžete spojit s tímhle výletem s tajenkou.

Každý den pak jezdily na návštěvu holky s tátou a já už se začala těšit domů. Violka je naštěstí dokonalý savec, takže přes počáteční bezmléčné období jsme se rychle dostaly 🙂 a domů jsme mohly vyrazit s váhou krásných 3790 g. Natěšené na ségry i tátu, kterého s námi čeká otcovská dovolená a další týden navíc, kdy je ještě Julinka na vozíčku.

První setkání. Když máte sestry dvě.

A jaké to bylo, když Tě, Violko, viděly holky poprvé? “Jůůů ta je malá!” No, personál by jim o malých miminkách řekl hodně a Violí by mezi ně nepatřila 😀 , ale já jim dala za pravdu. Bylas malá 🙂 .

Pidinožka, která většinu času spala, občas kníkla a chrochtla 🙂 , pootevřela očko a tak moc se chtěla mazlit.

Když se narodila Julinka (r. 2015), byla její velkou druhou mámou starší Nela. Teď se tahle potřeba přenesla na Julinku, a ta se chtěla neskutečně starat, mazlit a být u všeho, co se s Violkou děje 🙂 .

Jak se nám Julinka zamilovala

A tak jsme Violku prvně povozili na vozíčku 😀 . Doufali jsme, že už totiž moc příležitostí mít nebude a Julinka se bude moct na nožky brzy postavit.

A tak už měsíc jsem mámou tří dětí, ale ještě si moc netroufám psát o tom, jaké to je. Šestinedělí je doba, kdy si na vše nové zvykám hlavně já. Děti (všechny tři) si žijou spokojeně dál, jen ve mně to bouří. Ať chci nebo ne, přišla jsem o velkou porci času se staršíma holkama.

Jak jsou dvě, je jim to jedno. Hrají si krásně celý den, já se občas zvládnu zapojit, ale s vařením, Violkou, kojením a spánkem, kterého je tak na spodní hranici únosnosti 🙂 , jsem nejednou ronila slzy jak hrachy.

Až do porodu jsem byla zvyklá s holkama trávit hodně času. Teď mě mrzí, že jim ho nemůžu dát a nedávám. A i když jim je to jedno, neumím se nad to povznést. Snad jsou to skutečně jen hormony a po několika týdnech se zase víc propojíme.

Do školky zatím holky nemůžou (kvůli Julinčiných kyčlím, které ještě nejsou v pořádku) , takže je mám doma a jsou dny, kdy nám svítí slunce, a pak ty, kdy se rozhodnou všichni protestovat (proti jídlu, úklidu, starší ségře a vlastně asi čemukoli 🙂 ), křičet nebo plakat (specialita Violky po příchodu z porodnice, dnes už jsme na tom lépe 🙂 ).

Jaká asi budeš Violko?

A přesně tuhle otázku si teď klademe. Jaká asi budeš? Máme doma éterickou vílu Nelinku, která si žije ve své šťastné a roztančené bublině, kde má vše pohádková pravidla 😀 . Máme doma Julinku, která je cílevědomý smíšek, který neuznává rozhodnutí přírody, že má být o dva roky mladší než Nela, takže je proti věku hodně napřed. A ty Violko?

Ještě nám tu chybí rebel, který se do všeho vrhne po hlavě 😀 . Obě holky na sebe byly totiž až extrémně opatrné. Tak snad nebudeš to torpédo 😀 . Rozhodně ale budeš vysmátá. To už si nám totiž ukázala v porodnici.

Hmm, mimčo dobrý, ale ta postel, mami!

Když se dívám na tuhle fotku, pamatuju si, jak jsem trnula hrůzou, zda Julinka pochopila naše výrazy jako jemně nebo křehká 😀 . I teď po měsíci je totiž hrozně hrrr a na to musíme dávat pozor. Doma si chovala Violku, já se otočila a najednou slyším “hele, já už s ní umím chodit”! Polilo mě horko při pohledu na stojící Julinku s Violkou v ruce a od té doby mám oči zas i vzadu.

Na tohle už jsme po tolika letech bez miminka nebyli zvyklí, takže i se třetím dítětem se zase učíme.

Ač už jsou totiž holky velké, pořád jsou to ty spontánní holky, které udělají vše dřív, než to promyslí 🙂 . Takže miminko dobrý, ale teď si ho vem, protože “tyjooo, to má ovladač ta postel? A můžeme ji mít i doma? 😀

A tak se stalo, že je nás o jednoho víc

Tuhle fotku miluju. Oteklá jsem víc jak před porodem (to se bohužel skutečně stalo), hlava mastná, že bych mohla ždímat a smažit, ale je v ní všechno. On, který se o nás vždycky postará a kouká na mě přes zvláštní filtr, který mě vidí stejně, když jsem oteklá a unavená jako když jsem upravená a spokojená 🙂 . A Violka, se kterou je vše potřetí, ale zas a znovu vlastně poprvé.

Jsme rodina. Velká. Tak, jak jsme to vždycky chtěli 🙂 . Už před svatbou jsme věděli, že pokud to první děti povolí a budem všichni zdraví, dvě děti nám stačit nebudou. Jedno za mě, druhé za Toma a třetí za ty, kteří mít nemohou. Tak nějak se to prý říká 😀 .

A dnes už to říct můžu, protože se fotky povedly, ale měla jsem s sebou v porodnici i zálohu. Co já vim. Veroka Kovačková photography se blbě vyspí nebo zapomene baterku do foťáku a porodnici si teda zopáknout nechci, takže tady je 😀 . Naše záložní dvorní fotografka, která od Ježíška plní můj počítač svojí tvorbou a díky které jsem občas na fotkách i já 😀 .

Děkujeme, že jste si vybraly právě nás

Kdybych mohla svému mladšímu já něco vzkázat, bylo by to netrap se. Netrap se po dvou potratech a třech zákrocích, kdy si budeš myslet, že snad všichni kolem mají děti a ty ne. Vzkázala bych si jen vydrž, těš se a spi do zásoby 🙂 . Ono to přijde.

A teď vás všechny tři máme a ještě dlouho nepustíme 🙂 .

Jsme na vás sice jen dva, ale věříme si 🙂 .

19 komentářů

  • Katka Jachnová 18.2.2020 at 6:28

    Miso, to je tak krasne napsany, ze mi po tvari tece “sestinedelni slza” (divim se, ze jeste nejaky slzy mam – dojima me i reklama na sazku!)..zas a znovu mi mluvite z duse!😇 a ty nase osudy jsou si taaak podobny..az me mrazi..tesim se na dalsi setkani uz s nasima mimi holkama treba na festivalu Mini!😉😍 ja si jdu vypit TEPLEJ caj, protoze tatinek odvedl Terku do skolky a Anis spinka v perinach..a otevru si knizku!😂 ..drzim palce, at jste holky hlavne zdravy a Julinka at brzo vrati to svoje “vozidlo” a beha! Mavame z jihu!🙋🏻👨‍👩‍👧‍👧

  • ❤️ 18.2.2020 at 8:38

    Krasne napsane ❤️ my mame doma holcicku cislo dve uz 7 mesicu a porad jsem plna hormonu 😁 to uz se zda se nikdy nezmeni. Ale holcicky nam delaji velkou radost, je to opravdu zazrak a pozehnani 😍

  • Míla S. 18.2.2020 at 8:41

    Krásný článek, Míšo. Už jsem se na něj těšila. Přeji vám, ať to počáteční náročné období dobře zvládnete. Máte krásnou rodinu.

  • Barbora 18.2.2020 at 9:23

    Moc krásně napsáno, přeju celé rodině zdraví a radost ze života, ostatní už přijde samo. Chodící historka mi živě připomněla situaci, kdy malinká, asi tak mesíční, spala, starší, ani ne tříletý, si chvíli něco skládal, tak jsem odběhla na záchod. Že dveře už dávno nezavírám, tady asi netřeba zmiňovat. Ale i tak, ta vidina, že si tam chvilku v klidu o samotě posedím byla velice lákavá. Najednou slyším kníknutí a syn volá “mamiii, Berunka je vzhůru”. Odpovídám “jo, jo, hned jsem tam” a syn “nemusíš, už Ti jí nesu” 🙈. Vystartovala jsem jak závodník z bloku, kalhoty u kolen, možná bych trhla i Bolta 😂. Naštěstí to oba přežili bez uhony.

  • Karla 18.2.2020 at 9:24

    Ahoj Míšo, moc gratuluji k Violce a přeji vám všem hlavě zdraví! Tak krásně jsi to napsala, že mě to úplně dojalo. My máme pro změnu doma 3 kluky 🙂 Nejmladší má 3 měsíce, “velcí” bráškové 2 a 5 roků. Šestinedělí bylo náročné i nádherné zároveň. I teď je to většinou jako na houpačce. Nejhorší pro mě je, že se nemůžu naklonovat a rozdělit mezi všechny tři. Ale kluci se tak nějak přirozeně osamostatnili a vzájemně si pomáhají. Jsem na ně pyšná. Opatrujte se a moc se těším na články 🙂

  • Martina H. 18.2.2020 at 9:31

    Nádherné vzpomínky a článek, který chytne za srdce. Krásně napsané, myslím, že se k němu budeš ráda vracet! Hodně zdraví celé rodině ❤️

  • Irena Durdilová 18.2.2020 at 9:34

    Míšo, to je tak krásný článek, až se mi chce plakat. A to tady kojím to naše třetí miminko, kterému jsou měsíce 3 a jeho dvě sestřičky jsou ve školce. Jak mi mluvíte z duše, ta bezmoc nebýt tu i pro ty holky, nečíst večer před spaním pohádku, protože miminko se celou hodinu kojí, nebýt pro ně v noci, když je něco trápí, protože buď z únavy spím jako dřevo nebo mě potřebuje zase to miminko. Jak často slyším, já chci mámu táto a mě to tak trápí. Také se neumím povznést. Chce to jen čas, bude lépe. Mít 3 malé děti (u nás 0,2,4) je mazec, ale ono se nám to vrátí. Držte se a užívejte.

  • Kateřina Bednářová 18.2.2020 at 9:57

    Misi, to je TAK krasne napsané! Jsem teď hodně dojimaci, rvala jsem snad už po prvním odstavci 😂 Nás čeká příchod nového člena rodiny zkraje léta, tak se tesim, ze budu chytat inspiraci z první ruky 🙂 Mějte se báječné, buďte zdraví, spokojeni a stále tak usmevavi, jako na fotkách! I přes občasné přeháňky…

  • Tereza 18.2.2020 at 10:44

    Jsem na tom podobne, taky mame tri holky (6,4 a 7 mes.). Uplne jsem si pripomnela sebe pred 7 mesici, hezky napsano 🙂 Ten pocit, ze nemam dost casu na ty dve starsi, ten bohuzel trva. Je mi to lito, mam pocit, ze mi jejich detstvi proplouva mezi prsty. U dvou jsem ten pocit nemela, to se dalo zvladnout. Ted s miminem to nejde. Chtela bych doufat, ze se to zlepsi az na me nebude mimino tak zavisle. Drzim palce, at se vam v peti zije dobre.

  • Iva 18.2.2020 at 11:03

    Krásně a dojemně napsané. Přeji hodně zdraví všem 🙂

  • Katka 18.2.2020 at 11:37

    Moc jsem se na Váš článek těšila. Děkuji za něj. Přeji Vám hodně zdraví a sil. Toho není nikdy dost.

  • Jitka Š.J. 18.2.2020 at 12:57

    Krásný ❤️❤️❤️ jsem úplně dojatá a se slzou v oku ❤️ ach jo, já to třeťátko asi fakt z hlavy nedostanu 🙈❤️

  • Adéla 18.2.2020 at 14:55

    ❤️❤️❤️❤️❤️👩🏻👧🏻👶🏻👧🏻👨🏻❤️❤️❤️❤️❤️

  • Martina K. 18.2.2020 at 17:44

    Moc vám blahopřeji k Violce a přeji ji hodně zdraví a lásky! Musím vám ale nabourat vaši teorii o vlasech a pálení žáhy… máme tři děti, pálení žáhy mne hodně trápilo u všech, ale vlasatci to nebyli:) Ať se vám daří a užíváte si ten nádherný čas.

  • lenka 18.2.2020 at 18:08

    Kouzelné fotky a krásná slova, přeji jen samé štěstí a radost z nádherné rodinky 🙂

  • Martina 19.2.2020 at 11:05

    Krásné fotecky máte.Trochu mě mrzelo,že když jsem rodila já,byli zakazane návštěvy(hlavně děti).
    Jsem teď v podobném období.Mam holcicky 8 let,3,5 roku a 10 dni.Je to někdy strašne náročné,ale přitom tak krasne.A jak řekl můj manžel už na porodním sále:”Spravny pohádkový král má 3 dcery”,takže co si udelal,to má.Hezky den a ať se daří!😉

  • Tereza Vykydalova 19.2.2020 at 21:26

    Strašně krásně napsané! Ty fotky jsou úplně nádherné. Čiší z nich velké štěstí a láska. Čert vem mastné vlasy, vůbec bych si toho nevšimla… Držím palce, ať si to po šestinedělí co nejlíp sedne. Ono se to určitě zlepší, až Violka povyroste.

  • Lenka Scholleová 21.2.2020 at 14:40

    já se přidám k ostatním a budu se jen opakovat, ale i to mě pobavilo, jak na tom my maminky jsme všechny stejně. já jsem taky od narození svých holek pořád naměkko, jsem schopná brečet u naprosto čehokoli,ať už mě to dojme, potěší nebo se něco nepovede.
    takže já tu brečela také už od první věty, a ty nádherné fotky šťastné rodiny, to mi úplně puká srdce. ještě jednou hrozně moc gratuluju a jsem strašně ráda, že se vám v tom rodinném životě vše splnilo a povedlo, ačkoli tomu předcházela trnitá cesta. strašně mi chybí vaše psaní, a při čtení tohohle článku jsem měla pocit, že se mi vrátila moje nejlepší kamarádka a konečně mi zase něco povídá 🙂 vždycky si připadám jak nějaká hrozná stalkerka, ale já žádný jiný blog nečtu, ani nikoho zvlášť nesleduju na sociálních sítích, ale vás a vaši rodinu naprosto zbožňuju a mám pocit, jako bych vás znala odjakživa.
    to jsem ale odbočila. chtěla jsem napsat, že přeji celé vaší rodině hodně sil, zdraví (hlavně julince) a štěstí a lehké sžívání.
    a s tím časem pro starší děti to znám úplně přesně, a zná to také každá maminka, které na svých dětech záleží. ty výčitky jsou ohromné a sžíravé, ale holky vědí, že je milujete a vnímají i tu snahu a možná jim to ani nepřijde, že se jim věnujete míň. ale chápu vás. já se s druhou dcerkou tak strašně děsila toho, že budu první zanedbávat, že jsem si ve finále to miminko skoro ani neužila. dokážu si na sebe vyvinout sama takový tlak na to, být dokonalá, kterému nejde dostát, takže jsem každý den chodila spát nešťastná, že nejsem dobrá matka.
    a nakonec bych chtěla poděkovat za ten poslední odstavec. sama jsem třikrát potratila, a ačkoli je to každého věc a každého cesta, je pro mě hrozně přínosné vidět, že to není žádná rarita a že se to děje téměř každému. a když potom ještě následuje takovýhle krásný konec, jako jste zažili vy, tak to opravdu dodává sílu. vím, že už jste několikrát psala o tom, že na blog ráda píšete ty hezké věci, že se vám o jiných mluví těžce, ale mě tyhle zmínky hrozně pomáhají v tom, vidět vás jako sobě rovnou, jako normálního člověka s normálními dny (což moc často nezažívám, protože jste pro mě většinu času MODLA) 😀
    hahaha mějte se krásně, míšo!

  • Guna 5.3.2020 at 9:06

    Nádherný článek a nádherné fotky! Úplně jsem si vzpomněla na to křehké a magické období šestinedělí (neskutečný příliv lásky, slzy štěstí, skvrny od mléka všude atd..) Přeji Vaším třem princeznám krásný život (a nemám pohyby, že s rodiči, jako jste vy, budou ho mít). Ale i když to byl článek o Violce, plné miminkkovské něhy, nejvíc mě okouzlila věta: ” On, který se o nás vždycky postará a kouká na mě přes zvláštní filtr, který mě vidí stejně, když jsem oteklá a unavená jako když jsem upravená a spokojená”. Bez takových mužů by byl svět mnohem prázdnější.

  • Napsat komentář

    MAMAblog roku 2017/18/19 jsme díky vám!

    MAMAblog roku 2017/18/19 jsme díky vám!

    Děkujeme, že jste se zatoulali až k nám. Narazili jste na blog mladé lékařky a především mámy, který je o lásce k dětem, zdraví, hraní, cestování, Project Life, vzpomínkách a všem smysluplném co nás baví a naplňuje. Doufáme, že se vám bude líbit.

    Kam za námi

    TOP 20 NAŠEHO JARA

    TOP 20 NAŠEHO JARA

    Darujte poukaz na kurz nastávajícím rodičům

    Darujte poukaz na kurz nastávajícím rodičům

    Internet je plný informací, které ale mají skutečnou váhu? Co mám dělat? Povíme si vše od porodnice, prvních horeček a průjmů, přes otázky o očkování až po syndrom náhlého úmrtí a nácvik resuscitace kojence. Doma už vás nic nezaskočí! Nově i ON-LINE!

    Darujte poukaz na kurz dětské první pomoci

    Darujte poukaz na kurz dětské první pomoci

    Úspěšný projekt První pomoc dítěti už běží třetím rokem! Často si říkáte Co mám dělat? Přijďte a tenhle myšlenkový kolotoč dostane řád a vy pocit jistoty, že v případě nutnosti skutečně pomůžete! Nově i ON-LINE!

    Darujte poukaz na kurz první pomoci pro tatínky

    Darujte poukaz na kurz první pomoci pro tatínky

    Nechce se tátům mezi houf žen? Už mám řešení. I tátové tráví s dětmi aktivní čas. Dokáží v případě potřeby pomoci? Pošlete mi partnery a táty vašich dětí na kurzy speciálně pro táty. Vždy odchází spokojení a mají odpovědi na všechny své Co mám dělat? otázky. Nově i ON-LINE!

    Už potřetí MAMAblogem roku! Děkujeme!

    Nejnovější příspěvky

    Na FB nechybíme, přihlaš se a nic Ti neunikne

    ×