7.7.2017 | Mých třicet let

Nebudu psát, že utekly jako voda. Moc dobře si pamatuju, jak jsem si přála, ať už je konec základky, to samé bylo na gymplu a medicína, tam se to zdálo úplně v nedohlednu. Všechno začalo utíkat až od té pětadvacítky, když se mi do života dostaly dvě malé milé bobule, o kterých tenhle blog prostě je. Mé šťastné sedmičky letos zahlásily kulatiny a teď už prej bude všechno nejlepší, tak uvidíme :-). Dnes se přidávám mezi třicátníky a třicátnice a to nejoriginálnější, co mi kdy zatím řekl je „vítej v klubu vyzobaných slunečnic“ :-D. A já všem moc děkuju!

Nejsem zrovna fanda velikých oslav, protože si myslím, že během nich si člověk stejně nezvládne se všemi popovídat a den si vážně užít, takže si i tyhle narozeniny slavím na víckrát, po menších skupinkách a o to víc se dá s lidmi ten čas prožít a vzpomenout se třeba právě na ten beruščí čas :-).

O svátcích jsme tak jeli za mými rodiči do Liberce, kde byla první část těchhle oslav a já dostala jednu z nejkrásnějších kytek, co jsem kdy měla možnost dostat a k tomu, to co máma po dvou dětem nejvíc ocení. Nové tělo, dámy a pánové. Je to tak a už se na něj neskutečně těším.

Jsem strašně hrdá na to, co jsem do těch třiceti zvládla. Dostudovat, stát se lékařkou jakou jsem chtěla, najít nejlepšího tátu pro holky a i po patnácti letech (joo, známe se už víc jak polovinu mého života) být o jeho jedinečnosti přesvědčená.

Během let náctiletých jsem si několik let zahrála volejbalovou extraligu v ČR, několik let vedla skautský oddíl, vydržela celou hudební základní školu a 11 let hry na kytaru a v neposlední řadě dva roky v taneční skupině. To nejkrásnější ale přišlo teď a trvá, i když spousta ostatního už je pryč.

Jsem strašně moc šťastná, že „se“ mají holky navzájem. Ač jsem se s bráchou řezala snad každý den a zdálo se to jako nekonečné čekání na vlastní pokojíček, nebylo léto, kdybychom nebyli spolu a něco nevymýšleli. Máme mezi sebou jen 11 měsíců a zpětně se na to celé podívat je hrozně prima. Bylo to skvělé a já jsem ráda, že holky mají každá svou parťačku.

Dvě krásné holky, blog a vy všichni, kteří ho tu čtete, kurzy první pomoci pro maminky, kde jen za dnešek se přihlásilo přes dalších 50 maminek a vyhlídka ještě dalšího roku doma, protože do práce jako takové se chci vrátit opravdu až po mateřské :-). Věřím, že když se ohlédnete zpět vy, taky tam bude fůra krásného, ale to nej máme teď a stojí ještě před námi.

Už trochu pominul ten pocit těšení se „co asi dostanu“, ale o to víc ho prožívám u holek :-). Ty se na každý dárek těší a když nejde o narozeniny jejich, těší se pochopitelně na dort :-D. A co teprve, když vidí, že i jejich maminka ve třech letech měla svou Jáju (= aktuální holek miminko 🙂 ) a prima káru .

Charakter dárku se tak mění s věkem, ale jinak je to pořád stejný :-). Mně letos nadělila rodina nové tělo. Kdo za ním číhal plastiku, číhal špatně. Nové tělo Canon, které je úplně jinde než můj starý foťák, takže se na něj moc těším, i když zprvu ten přechod asi nebude úplně lehký.

Myslím si, že je strašně důležité dělat dětem vzpomínky na dětství. Nenechávat si fotky jen v mobilu nebo počítači, ale někam je přenést. Je jedno jestli do fotoknihy, lepeného alba nebo jen do krabice od bot. Já to vidím jako obrovské bohatství a jsem strašně ráda, že nás taťka vždy prudil tím svým „otoč se na mě, uděláme fotku“. S příchodem holek mě totiž to mé dětství zajímá moc a já sama mám z dětství fotek habakuk :-).

Na mé narozeniny si vzpomněli i někteří partneři blogu, takže i jim moc děkuju a v dalším týdnu udělám nějakou tu narozeninovou soutěž i pro vás :-).

A jestli to celé vypadá hodně super a růžové, nebyla jsem vždycky jen holka s vyznamenáním. Respektive to docela byla, ale prozradím vám, že jedničku z chování jsem si neudržela po celé studium :-D. Dnes už se tím bavíme, dřív to legrace nebyla, ale i z toho mám pro sebe jedno poslání.

  Kdykoli se stane v životě holek jakýkoli průšvih, vždycky budu ta, která bude na jejich straně.

Nezapomenu na všechny ty schůzky, kdy museli rodiče do ředitelny (nebojte, nekradla jsem, nefetovala ani nikomu neubližovala 🙂 ), co všechno si museli vyslechnout od paní ředitelky a i přesto vždycky přišli domů bez kázavé, bez křiku a všeho, co by se možná hodilo. Věřili, že mě znají, věděli o všem co dělám a prostě mi jen pomáhali celé to tam nějak vydržet. Tehdy jsem byla asi jediná s čistým štítem v předmětech, ale nepěkností v kolonce Chování. Toliko z drbů o mně :-D.

Mějte se moc krásně a na ten luxusní borůvkový RAW dortík od maminky vám sem hodím recept, protože je snadný a famózní.

Vaše třicítka