Děti a SMRT | Anna a Anička

Krásné středeční ráno přejeme, dnes zase od trochu ponurejšího témátu. Je tu poslední z řady knih, které se týkají smrti a její srozumitelné prezentaci našim dětem. Tahle kniha je od předchozích úplně jiná. Zatímco knihy O smrti smrťoucí a Když dinosaurů někdo umře, byly hodně názorné a takové „učebnicové“, tahle publikace je daleko více příběhová. Anna a Anička je zase knihou z dílny nakladatelství Cesta domů a věřím, že se vám bude líbit.

Vlastně není úplně pravda, že je kniha o smrti. Tahle kniha je daleko víc o životě, a protože k ní smrt patří, najde se i tady. Kniha smrtí člověka nekončí a zase ukáže, co je i po ní a jak se se situací vypořádává hrdinka knížky, Anička.

Na začátku knihy se nám Anička představí jako malé miminko, které se právě narodilo. Jméno dostala po své babičce Anně a uvidíte, že právě vztah s babičkou je v celé knize stěžejní.

Z malého miminka roste postupně malá slečna, která měla fůru práce, aby poznala vše, co jí okolní svět nabízí. Seznamovala se s přírodou, s kamarády, se světem a byla moc spokojená.

Knihu v celém svém průběhu zdobí moc milé ilustrace, opět je to takový ten vodovkový obraz, který se k tématu dle mě strašně moc hodí a je mi bližší než ilustrace v prvních dvou knihách na stejné téma.

Na obrázku už si můžete všimnou malé i velké Aničky. Babička s vnučkou společně tráví víkendy a prázdniny, malá Anička babičce ve všem pomáhá a vzájemně se od sebe obě učí.

Moc mile mě překvapilo, kolik stránek je tu věnovaných právě té „živé části“, kdy se malá Anička učí, poznává, sbližuje, tráví čas u babičky, poslouchá babiččiny příběhy a jednou malé Aničce dokonce babička svěří tajemství ze svého dětství, které doposud nikomu neřekla.

Přijde ale bod, kdy Anička roste a roste, ale babička začíná pomalu víc a víc stárnout. Anička už je rychlejší, větší, není tolik unavená a pro babičku začnou být běžné činnosti, jako třeba procházky, o mnoho náročnější.

Netrvá to dlouho a babička přijede domů k malé Aničce a už u nich zůstane. Je jí tak lépe než kdyby zůstala doma sama a když je třeba, vždycky jí u vnučky kdokoli s čímkoli pomůže. Babička s Aničkou tráví zase hodně času, hrají si spolu, ale často babička jen sedí v křesle a dívá se na malou Aničku, jak si vedle ní krásně hraje.

Anička zase povyroste, začne chodit do školy a babička spolu s ní vzpomíná na svá školní léta. Smějí se společně při představě babičky ve školní lavici, ale tou dobou už babička sama ani nechodí. Leží v posteli a spolu s Aničkou se jen vozí nahoru a dolů. Babičce už doma pomáhají se vším, od posazování až po krmení.

„Krmíš babičku jako mě, když jsem byla miminko!“ smála se Anička. „Když byla tatínek malý kluk, tak se o něj babička starala. Tak teď zas pomáháme my babičce, to je docela spravedlivé, ne?“ odpověděla maminka a pohladila babičku po ruce.

Čas ale plyne dál, malá Anička odjede na letní prázdniny pryč a když se vrátí, všimne si, že babička už vypadá jinak. Hodně spí, už jen poslouchá a ten kdo převezme otěže jejich vztahu je teď malá Anička, která už tak docela malá ani není.

A pak se to stane. Ne na začátku knihy, protože tahle je vážně víc o životě než o umírání, ale protože k životu ten konec patří, plynule v něj tenhle příběh o životě přejde. Jednoho rána veme tatínek Aničku do náruče a odnese jí k babičce. Babička zemřela. Doma, kde jí bylo nejlépe a kde prožila poslední časy svého života. Se svým synem i vnučkou Aničkou.

Dál už kniha pokračuje tam, kde začínaly ostatní knihy, samotnou smrtí a tím, co se po ní děje. Babičku obléknou do krásných šatů, poslouchají ticho, které je v pokoji a je moc milé jak kniha ukazuje tu blízkost. Ostatní knihy představí smrt a pak už jen ukládání člověka, tady je ještě mezidobí, kdy Anička prožívá nějakou chvíli vedle zemřelé babičky a celé je to takové na daleko víc osobnější úrovni.

Ani téhle knize se ale nevyhne smutek malé holčičky. Anička si uvědomuje, že změny doma, ač jsou nepatrné, tak jsou a nikdy už to nebude jako dřív. Když pak Anička usne, zdá se jí sen, kdy zazvoní telefon a ona si může s babičkou alespoň takhle povídat.

A jak v každé z knih na tohle téma byly vyjádřeny různé formy vzpomínání, najdete je tady v podobě oněch hovorů telefonem. Anička si i na ulici všimne telefonní budky, o které doposud nevěděla, že tam stojí. Chodila tak „mluvit s babičkou“.

Je trochu záhadou jaký mají děti tenhle svůj vlastní svět nastavený, ale já pevně věřím, že tuhle svoji fantazii potřebují a je moc hezké, že i rodiče v knize přijaly Aničky rozhovory s babičkou a ona sama čase ucítí, že je čas, kdy hovory nepotřebuje tak často a s celou situací se po svém vyrovnává.

A ač tady nemáte jednotlivé fáze pojmenované (smrt, pohřeb, truchlení, vzpomínání,…) všechny je tu najdete. Kniha končí spokojeným vzpomínáním na babičku a shrnutím, že zemřelí lidé se spolu zase setkají a bude jim nejspíš náramně dobře.

Není to téma veselé a i když je kniha především o životě, je pro mě trochu těžké tohle vidět celé jen na pár stránkách knihy. Možná ale právě proto se vám bude zrovna tahle pro vaše děti líbit.

Pokud jste knihu na téma Děti a smrt hledali, budu ráda, když mi napíšete proč a kterou jste si vybrali právě vy, případně třeba pro jak staré díte. Mějte se hezky a příště už zase veseleji 🙂