Aby mě nebylo málo, jsem tu tento týden již potřetí. Dnes to bude „doklepávka“ loňského alba, které se pomalu, ale jistě, blíží k úspěšnému konci. Nechtělo se mi do něj, ale je na světě. Štědrému dni jsem věnovala rovnou dvoustranu, protože zbylo v albu místo a bylo mi líto fotky kolážovat. Teď už na mě bude čekat jen ten Silvetsr a hurá do prvních lednových dní…
Vesele pokračuji v adventním formátu, tedy mé DD minialbum v maxialbu. Jednotlivé dny jsou na „šestkových“ papírech. Doposud byl cca jeden den na jedné kartičce, tento velký den si jich zasloužil hned osm.
Číslování v průběhu celého měsíce bylo stříbrné, z balíčku Oh What Fun Number & Shape Die-Cuts . Pozornější z Vás si možná všimli, že mám číslo drobet oškubané. Ne to jsem nebyla já, k mému překvapení to nebylo ani jedno mé šídlo nýbrž byla to kočka. Ano. Moc často se v našem albu nevyskytuje, protože její povaha je spíš nemazlivá a navíc je černá. Majitel černé kočky bude jistojistě souhlasit, že focení černé kočky je jako fotit yettiho. Všichni ví, že existuje, ale nikdo ho nikdy pořádně neviděl…takže na čtyřce si pochutnala micina, ale i to do našeho alba přeci patří :-).
Smutná mobilová koláž a k ní uschovaný poplatek za pohotovost. Takový máme v albu poprvé a já doufám, že na dlouhou dobu zase naposledy. Podklad stránek jsem tentokrát zvolila čistě bílý, aby vynikly i červeno modré doplňky stránky a fotky. Samolepka „pojďme ven“ je v tomhle případě spíš recese. Loni jsme totiž byli celý štědrý den venku, takže mi to sem přišlo příhodné.
Náplň našeho dne nebyla zrovna moc pestrá. Spinkalo se, chovalo, mazlilo, utěšovalo a nutilo jíst. To byl hodně oříšek, protože nám Nela nesnědla ani své nejmilovanější tousty, ani cukroví nechtěla. Nicméně, když jsme ji pak nechali chvíli u pohádky a na stole byly rozložené milované perníčky, neodolal ani nemocný skřítek a nějaký ten perníček pozřel.
Večera jsme se dočkali, i když asi by bylo přesnější říct „dospali“ a naštěstí už byla Nelinka o něco lepší než ráno. Vyčkali jsme tedy na nejlepší chvílí a mohlo se čekat na Ježíška, který letos naděloval se vší parádou.
Druhá stránka je čistě večerová, rozbalovací, trhací, užívací a v dané situaci asi nejveselejší jak jen mohlo být veselo.
Julinka byla celý den vzorná a úžasná. S rýmou a ošklivou bronchitidou nějak vycítila, že ségře je ještě hůř, a je tedy ona tou, která bude muset být hodná. Krásně spala, krásně jedla a večer si s námi užila. Krom balicího papíru, který samozřejmě chutnal na výbornou, jí tuze jedou i mega kukuřičné křupky, na které Ježíšek jezdí do Tesca :-). V průběhu celé stránky můžete vidět modré nadpisy, které jsem dělal pomocí štítkovače a modré pásky. Původně měly být černé, ale došla černá a na novou čekat nebudu, takže hurá do modré… gelovkou jsem pak dodělala diakritiku.
Nelinka byla asi nejvíc nadšená z lega a nejvíc vykulená z lyží. A světe div se, konečně dnes klesly teploty a začalo nám sněžit :-). Tak snad se na ně brzy vypravíme a vyzkoušíme zase něco nového, dokud na nás nepřiletí další bacil.
I když Vánoce miluju, milovala jsem je i jako bezdětná, teď si je užívám mnohem víc. Dárků jsme dostali i my dospělci spoustu, ale nejkrásnější je stejně pohled na ty maličké skřítky.
A tady poslední ze „štědrovečerních“ kartiček. Proč ty uvozovky? Přemýšlela jsem dlouho, zda to udělat, ale nakonec jsem zalhala a vrazila tuto fotku sem, i když je to vlastně fake. Večer bych takovou fotku těžko udělala, protože bez světla to neumím a navíc nikdo nebyl tak fit, abych se mohli vyfotit. Udělali jsem ji tedy až po Vánocích, když už bylo holkám lépe :-). Ale k Vánocům rodinná prostě patří. I když je strojená a „do objektivu zírající“.
Máme to za sebou. Venku chumelí, já dopsala Vánoce a těším se na příští týden :-).
2 Comments
Míšo, tentokrát jsem si dovolila i zvětšit fotky a číst si, protože zánět středního ucha, to byla v dětství moje klasika. Snad každý měsíc. Malá to ale zvládla obdivuhodně a o Tvém zpracování do PL ani nemluvě 🙂
Di děkuju za komentář 🙂 a ani trochu nezávidím ta Tvá ucha. Trochu mě mrzí, žes četla zrovna ty stránky, které jsem odbyla na maximum, protože se mi do toho psaní ani trochu nechtělo. Snad se ušákovi nebude zánět vracet a nebude to u nás klasika. Nejsem si jistá kolik takových stavů Nelči bych zvládla se zdravým rozumem a bez slz :-D.