žít ve svém #1 | Etapa, o které jsem se neodvážovala snít

Narodila jsem se jako liberecké panelákové dítě, které žilo v druhém patře, věčně se rvoucí s o rok starším bratrem ve společném pokoji. Pamatuju na rány sousedů, “ať jsou ty haranti ticho” a na to, jak jsme chodili běhat k Plusu a hledat, zda někdo ve vozíku nenechal uvízlou desetikačku 😀 . Zní to sice hezky, ale mnohem hezčí období přišlo po přestěhování se do rodinného domku se zahradou 🙂 .

Z paneláku do rodinného domu

Od svých 8 let jsem tak bydlela v domě, kde jsme mohli jít ven, do přírody to nebylo daleko a časem jsem měla dokonce i s svůj pokojík a s bráchou se řezala míň a míň 😀 . Těžce jsem nesla asi jen odchod z druhé třídy a ztrátu kamarádů. Ve všem ostatním to bylo lepší.

Jenže jak to tak bývá, i tohle bylo jenom období. Vyrostla jsem, vystudovala, odešla do Prahy na medicínu a místo na kolej jsem šla bydlet k Tomovi. Mému dnešnímu muži a tátovi holek (to je asi z jejich vizuálu dost zřejmý 😀 ). Byl to sice hezký krok vpřed, ale v bydlení zase zpátky.

A z domu do pražského činžáku

Čtvrté patro v centru Prahy, nad rušnou křižovatkou. Zeleň až v blízkém parku a co hůř, chlap, který by bydlel asi i pod stanem radši, než v baráku. Párkrát jsem se během prvních několika let snažila prostudovat terén, jestli náhodou. Ne, ani náhodou.

Pak se začali do domů postupně stěhovat jeho spolužáci a kamarádi a já zase zkusila, jestli náhodou. No, tak ani náhodou 😀 . A uplynulo deset společných let.

My si pořídili kočku, pak dítě číslo Nela, dítě číslo Julča a po pár letech přišla ještě Violka. Jak nás začalo být doma šest plus znovu celá ta miminovská výbava, zjišťovali jsme, že toho místa není zase tolik a spekulovali o možnosti jít do většího bytu. A v tu chvíli se stalo něco, o čem jsem ani nesnila. Přišel COVID. To jste nečekali, co 😀 ?

Jak nás covid z Prahy odšoupl

V dubnu po narození Violky jsme utekli na chalupu a během několik týdnů tam, jsme si neskutečně zvykli. Na prostor, na pohled na šťastné holky, které se po snídani oblečou, zahlásí “jdeme ven” a já jim mávám přes okno od vaření, donesu ven svačinu a z okna v poledne zařvu “holkyyy, oběěěěěěd”.

No to udělat v centru Prahy na děti běhající po skoro-magistrále, tak mě zavřou 😀 . Jenže chalupa je od Prahy víc jak dvě hodiny cesty a na stálé bydlení by to stejně nebylo.

A pak se to stalo znovu, to o čem bych ani nesnila. Přišel ON. Tom po několika týdnech poznal, že máme všichni mnohem víc svobody, mnohem víc klid, mnohem víc času pro sebe jako pár.

Čas tam jsme si konečně užili, ne jako rodiče obskakující tři děti, ale jako já a on. Nebyli jsme jen rodiče. Byli jsme zase partneři. Nikdo z holek (ani mi dva) na sebe neštěkal, večery jsme usínali (po odklíštění 😀 ) spokojení a nikomu se nechtělo zpět. Do čtvrtého patra v centru Vinohrad.

Konec tunelu je tady. Na vteřinu!

Netrvalo dlouho a Tom přišel s tím, že kdybychom se domluvili na nějakých pravidlech, tak si vlastně umí představit, že bychom do toho domku šli. Jéééj já v hlavě už rýsovala kuchyň, vybírala kytky do zahrady a přemýšlela o nový koupelně 😀 . Poprvé to vypadalo, že se to snad vážně stane.

Nebudu vám ale lhát. Přišlo období mnohem pochmurnější a s ním pár probrečených dní, když jsem se dozvěděla “jeho drobné podmínky”. Dům musí být v Praze (mám tu práci, vyrostl jsem tady, je vše blízko a společenský život máme k dispozici, holky školy, nemusíme mít auta). Jenže Praha nestačila. Musí to být na metru.

A to už jsem šla do slz. Řekni totiž vyléčenému alkoholikovi, že si může loknout, a pak mu to zas celý seber 😀 . Když jsem viděla ceny pozemků, natož pak domů, došlo mi, že je to pro nás zkrátka nedosažitelný. Že jsem dostala konečně po tolika letech souhlas, ale je k ničemu, protože není šance, abychom něco takového zvládli.

Vyrážíme na první prohlídky

Po pár mých prosmutněných týdnech začal Tom přicházet s nabídkou různých pozemků, aby mi ukázal, že to třeba půjde a my teda odstartovali první obhlídky nového “doma”, i když extra šancí jsme si nedávali.

Vystřídali jsme míst spoustu a já viděla, že ten “zarytý Pražák” se kvůli mě snaží. Že pozemky vlastně nejsou tak na metru jak by rád, že jsou na nich prvky důležité pro mě, které jemu jsou jedno a začala doma vznikat konečně konstruktivní diskuze a kritika míst a my vzali hledání vážně. Každý večer hledáme.

Po dlouhém hledání jsme konečně našli zázrak, na kterém jsme byli ochotní se shodnout. On chtěl centrum, já soukromí a prostor. Jenže tenhle Veleslavín nedopadl 🙁 . Majitelé se nemohli shodnout na prodeji, já kvůli tomu prosmutnila nejeden týden a ani jsem neměla chuť hledat dál. Tak to převzal Tom a my obcházeli pozemky dál. Moc jsem nám nefandila. Ne tak, abychom se s Tomem shodli oba dva. Jenže uplynul nějaký čas a…

Máme tě! Tady bude naše nové DOMA. Jednou.

Nebudu vás napínat. Našli jsme ho a já tomu dodnes nevěřím. Došlo mi, že slzy pro Veleslavín jsem potřebovala pro posunutí se dál, ale celé to tak mělo být. Pozemek o víc jak 200 metrů větší, dům na něm, který je ale vybydlený a určený ke stržení. Díky zeleni a naší návštěvě v babím létě jsme navíc získali pocit soukromí i přesto, že jsme v Praze, nedaleko metra. To vám ale ukážu zase jindy 🙂 .

A tady teď jsme. Vím, že COVID přinesl mnoho špatného do mnoha rodin. Do té naší ale vlastně přinesl šanci na úplně novou životní etapu. Takže připoutat, a jedem 🙂 . A vy nám prosím držte palce, ať to jede bez velkých zádrhelů. Hladký průběh nečekáme, ale doufáme v takový, který nám neuberedvacet let života.

Pro vás, které tahle naše cesta bude zajímat, budu všechno ukládat sem na blog. Od samého začátku, až po naše nastěhování. Asi jen tak totiž budu věřit, že se to skutečně děje 🙂 . Další v pořadí bude článek o tom, jak jsme pozemky hledali, na co jsme se zaměřovali při prohlídkách a kde jsme našli “ten náš”.

Mějte se krásně a dejte mi vědět, jak to máte s bydlení vy. Jste tým byt nebo touha po domě?

Míša

All posts

6 Comments

  • Martina 26.5.2021 at 20:12

    To je paráda Míšo. Tak držím pěsti ať vám to postupuje jen s malými, nebo lépe žádnými zádrhely. Trošku vám závidím. My se teď stěhovali bohužel ale ne do svého. Snad časem také dokážeme našetrit nějaký základ na vysněný domeček, my ale víme, že v Praze to nebude, to je pro nás nedosažitelny cíl.

  • Marcela 26.5.2021 at 20:17

    Hodne sil pri budovani vaseho noveho domova! At to jde jako po masle!

  • Milena 26.5.2021 at 20:49

    Jsme tým “bydlíme v domě”. Původně nám dům připadal obrovský, to jsme v něm bydleli dva a obývali jen přízemí, když přišla první dcera, dům byl stále veliký, ale už jsme pokukovali po pokojích v patře. Po narození druhé dcery jsme už pokoje v patře začali obývat a teď, po narození třetí dcery, je nám ten obrovský dům malý. Ale stěhovat se nebudeme 🙂

  • A. 26.5.2021 at 22:13

    U nás je to trochu podobné jako u vás:) Já jsem z centra města a odjakživa chci bydlet v bytě ve velkém městě, manžel je z vesnice a dům by mu nevadil, ani ve městě ani na vesnici. Ale kvůli mě se přizpůsobil (asi jako vy kvůli manželovi) a koupili jsme (ještě teda ne doslovně, zatím kopli do země teprve) byt v projektu novostavby na metru v Praze:) Těším se na další článek:) P.S. Klidně si ráda pokecám o kuchyních a koupelnách, právě to taky řeším😁

  • Lucie Serbousková 27.5.2021 at 8:37

    Moc Vám to přeji Míšo 🍀 a držím pěsti, ať všechno půjde jako po másle! My zatím v bytě, ale jednou ten domeček třeba taky bude 😊

  • HappyJsem 27.5.2021 at 10:01

    Gratuluju. My jsme si domeček taky našli v době Covidové a já se tak konečně dostala z panelákového “vězení”, ve kterém jsem strávila dlouhých téměř 15 let. Původně jsme bydleli taky v domečku s rodiči, já i manžel. No a loni o Velikonocích jsme ho našli. V srpnu se přestěhovali a denně jsem tak strašně šťastná a vděčná a pořád tomu nemůžu uvěřit. Děti ty jsou na tom úplně stejně, stihli jsme to myslím tak akorát vzhledem k jejich věku…. Takže rozumim, to chápu a držím pěsti. My jsme to měli jednodušší v tom, že jsme s manželem měli naprosto totožnou představu….;-)

  • Leave a Reply

    TOP 20 NAŠEHO JARA

    TOP 20 NAŠEHO JARA

    Darujte poukaz na kurz nastávajícím rodičům

    Darujte poukaz na kurz nastávajícím rodičům

    Internet je plný informací, které ale mají skutečnou váhu? Co mám dělat? Povíme si vše od porodnice, prvních horeček a průjmů, přes otázky o očkování až po syndrom náhlého úmrtí a nácvik resuscitace kojence. Doma už vás nic nezaskočí! Nově i ON-LINE!

    Darujte poukaz na kurz dětské první pomoci

    Darujte poukaz na kurz dětské první pomoci

    Úspěšný projekt První pomoc dítěti už běží třetím rokem! Často si říkáte Co mám dělat? Přijďte a tenhle myšlenkový kolotoč dostane řád a vy pocit jistoty, že v případě nutnosti skutečně pomůžete! Nově i ON-LINE!

    Darujte poukaz na kurz první pomoci pro tatínky

    Darujte poukaz na kurz první pomoci pro tatínky

    Nechce se tátům mezi houf žen? Už mám řešení. I tátové tráví s dětmi aktivní čas. Dokáží v případě potřeby pomoci? Pošlete mi partnery a táty vašich dětí na kurzy speciálně pro táty. Vždy odchází spokojení a mají odpovědi na všechny své Co mám dělat? otázky. Nově i ON-LINE!

    Už potřetí MAMAblogem roku! Děkujeme!

    ×